Osmimetrový bronzový jezdec v centru Brna nestojí na podstavci. Lidé pod koněm s kopím volně procházejí, což je u jezdecké sochy v českých poměrech výjimka. Jmenuje se Odvaha a za víc než deset let si z ní Brňané udělali žirafu.

Socha moravského markraběte Jošta Lucemburského stojí na Moravském náměstí od 28. října 2015. Stála město necelých sedm milionů korun, vznikala dva a půl roku a autor Jaroslav Róna z ní poskládal rytíře ze 148 kusů bronzu na nerezové kostře. Za pozornost ale nestojí jen čísla — ale i to, koho a proč na té dlažbě nakonec máme.

Ctnost, která stojí rovnou na dlaždicích

Róna pojal sochu tak, aby fungovala jako zvláštní organická brána, něco mezi sochou a architekturou — tak to popsal sám. Kůň s jezdcem měří zhruba 6,5 metru po helmu, s kopím přes osm. Žádný klasický sokl, figura rytíře se tyčí rovnou z dlaždic. Architekt Michal Palaščák to označil za jeden z nejcennějších novodobých zásahů do brněnského veřejného prostoru — právě proto, že místo monumentální bariéry socha integruje jezdce do běžné chůze po náměstí.

Technicky šlo o nestandardní zakázku. Bronzové odlitky — podle Encyklopedie dějin města Brna celkem 148 kusů — sestavoval Róna s týmem pěti bronzérů, dvou štukatérů, statika a kováře. Práce v ateliéru trvala přibližně dva a půl až tři roky, zhruba deset hodin denně. Konstrukce stojí na ocelové nerezové kostře skryté uvnitř figury, díky které vydrží i protáhlé koňské nohy, které si dnes Brňané dobírají nejvíc.

Odvaha je čtvrtou z Platónových ctností, které mají stát v rozích Moravského náměstí. Spolu se Spravedlností od Mariuse Kotrby, Umírněností a Prozíravostí tvoří soubor čtyř kardinálních ctností antické filozofie — koncepci, která náměstí v průběhu rekonstrukce postupně zalidňovala abstraktními pojmy namísto konkrétních hrdinů. Joštův rytíř není sám za sebe; je poslední dílek téhle skládačky.

Jošt, kterého moderní historie zná jinak

Historický Jošt Lucemburský přitom nebyl ztělesněním rytířské odvahy. Moravský markrabě žil v polovině 14. století a zemřel v lednu 1411 na Špilberku — jen několik měsíců po zvolení římským králem. V moderní literatuře o něm historici mluví spíš jako o obratném politikovi, zkušeném finančníkovi a schopném intrikánovi. Historik Martin Wihoda z Masarykovy univerzity ho charakterizuje jako diplomata, ne jako rytíře, co by vyjížděl do boje s kopím v ruce.

Sám Róna to nepopírá. Uvedl, že nechtěl portrétovat historickou postavu — chtěl zobrazit téma středověkého rytířství a abstraktní ctnost odvahy. Volba Jošta je tak víc symbolická než historická: markrabě je jméno pevně svázané s Brnem a Moravou, ne s konkrétním hrdinským činem. Kritici tomu říkají pragmatická licence, autor to považuje za podstatu díla.

Komentátor Jakub Patočka šel ve své kritice dál a označil sochu za „pomník brněnské malosti”. Vadí mu přitom nikoli výtvarná kvalita, ale volba panovníka, který je podle historiků spíš zdatný hráč než symbol statečnosti. Bývalý ředitel Moravské galerie Marek Pokorný a kurátorka Silvie Šeborová koncept jezdecké sochy na náměstí veřejně odmítli; Pokorný se z téhož důvodu nezúčastnil ani výběrové komise.

Od Josefa II. k Rudoarmějci a zpátky k abstraktní ctnosti

Moravské náměstí má s pomníky složitou paměť. V roce 1892 tam stál bronzový Josef II. od sochaře Antona Breneka. Při oslavách prvního výročí vzniku Československa v roce 1919 pomník dav strhl, kamenný podstavec byl následně rozebrán. Po roce 1918 — a znovu po válce — se plánoval pomník Tomáše Garrigua Masaryka podle návrhu architekta Jaroslava Fragnera a sochaře Vincence Makovského. Základní kámen byl položen 27. října 1946; po únoru 1948 projekt zmizel, jako by nikdy neexistoval.

Na stejném místě vztyčil v dubnu 1955 tentýž Makovský pomník Rudoarmějce — původně koncipovaný jako jezdecký, po roce 1948 přepracovaný na pěšího vojáka se zdviženou paží. Náměstí mezitím neslo jméno Adolfa Hitlera (za okupace) a později náměstí Rudé armády (po válce). Historický název Moravské mu byl vrácen teprve v roce 1990.

Když v roce 2015 Róna postavil Jošta, dokončil tím čtvrtou ctnost, ne první pomník. Místo, kde se po století střídaly symboly různých režimů, získalo s Odvahou ucelenější — a mnohem abstraktnější — ideový rámec. Namísto konkrétního hrdiny stojí na dlažbě pojem. A kdykoli si vedle něj Brňan znovu uvědomí, že pár desítek metrů odtamtud stojí socha pěšího rudoarmějce, dostane rekonstrukce čtyř ctností ještě jednu, tišší politickou vrstvu.

Dvě kola soutěže a jedna kauza, co nezmizela

Cesta k Joštově soše nebyla přímá. První kolo soutěže proběhlo kolem roku 2009. Vyhrál ho sochař Marius Kotrba s návrhem modernistického jezdce — rada města ale výsledek nepotvrdila. Tehdejší primátor to později přiznal lapidárně: „Chyba byla v zadání. Nedokázali jsme se rozhodnout, jestli chceme Jošta, nebo odvahu.”

Druhé kolo v roce 2011 přitáhlo jedenadvacet návrhů. Vítězem se stal Jaroslav Róna. Detailní složení poroty ani podrobný popis průběhu druhého kola se v otevřených zdrojích dohledat nedaří — archivní usnesení radnice z té doby není veřejně snadno přístupné a kompletní rekonstrukce výběru by vyžadovala přístup k interním magistrátním materiálům.

V mediální paměti ale visí jedna nerozřešená kauza. Publicista Jakub Patočka veřejně tvrdil, že Róna sochu původně navrhl pro Jihlavu, kde ji zastupitelstvo nepřijalo, a teprve poté ji přihlásil do druhého brněnského kola. Jak autor sochy, tak tehdejší primátor tvrzení odmítli jako nepravdivé. Z otevřených zdrojů rozhodnout nelze; kauza ale visí nad sochou jako druhá, méně vznešená příběhová linka — a pro její uzavření by bylo potřeba zveřejnění dobové dokumentace, kterou dosud nikdo neotevřel.

Pohled zezdola a humor nechtěného

Krátce po odhalení 28. října 2015 — zúčastnilo se ho zhruba pět set lidí — dostala socha na sociálních sítích nečekanou slávu. Fotografie pořízené zpod koně odhalily anatomický detail koňské hlavy a krku, který ze spodního úhlu připomínal mužské genitálie. Ze sochy abstraktní ctnosti se přes noc stala sdílená meme, což v českém veřejném prostoru byl v roce 2015 ještě relativně nový zážitek.

Sám Róna to později označil za „humor nechtěného”. Reagoval s odstupem a sebeironií: „Žádný záměr to nebyl. Byl jsem šokovaný, když jsem tu fotku poprvé viděl.” S úsměvem přiznal, že v brněnských hospodách díky tomu chvíli neplatil za pivo. Vedle pohledu zezdola si Brňané sochu přisvojili i jazykově. Přezdívka „brněnská žirafa” — kvůli neobvykle protáhlým nohám koně — se ujala rychle a souběžně s oficiálním názvem Odvaha. Vedle žirafy se drží i „Don Quijote” (za figuru s kopím) a méně často „Trojský kůň” (kvůli rozměrům).

Architekt Palaščák to podle všeho nebere jako selhání díla — spíš naopak. Socha podle něj patří mezi nejcennější novodobé zásahy do veřejného prostoru ne navzdory posměchu, ale také díky němu: snese sama od sebe i vtip, a to je v českém veřejném prostoru k sochám vzácné.

Odvaha, která dojela do Bratislavy

Podle dostupných mediálních zpráv putovala v roce 2019 pětatřicetcentimetrová miniatura sochy do Bratislavy jako diplomatický dar slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Přesné počty vyrobených replik a další příjemce se mezi zdroji rozcházejí, ale gesto samotné ukazuje, jak rychle se Joštův rytíř stal brněnským exportním symbolem. Rytíř, o kterém kritici napsali, že je pomníkem malosti, se za pár let proměnil ve vizitku města.

Jošt Lucemburský by tu ironii nejspíš ocenil. Pragmatický markrabě, který uměl peníze i politiku líp než většina jeho současníků, by z tohoto obchodu nejspíš neodešel špatně.